Spartský bojovník
7.2.2015
Kategorie: Historie, Současnost, Zajímavosti

Historie a současnost Řecka

Historie Řecka je poměrně dost obsáhlá, vystřídalo se zde hodně civilizací z nichž každá zanechala svůj odkaz. První zmínky o osídlení území Řecka sahají do Neolitu v 7. tisíciletí př.n.l. Lidé zde provozovali zemědělství, vyráběli nádoby z hlíny.  Období kolem 2 tis. př.n.l. patří třem civilizacím: kyklandská, mínojská a mykénská.

Minojská civilizace

 

 

Mínojská civilizace vznikla na ostrově Kréta. Její největší rozkvět byl po roce 2 tis. př. n.l., kdy se stavěli velké a složité paláce odkud vládl absolutní monarcha.  Zajímavostí bylo, že budované paláce nebyly opevněny, což ukazuje na období klidu a míru. Mínojská civilizace patřila k prvním vyspělým v Evropě. Zánik civilizace v 15 stol.př.n.l. pravděpodobně souvisí s výbuchem sopky na blízkém ostrově Théra. Nejvýznamnějším symbolem této civilizace byl býk.

 

 

Mykénská civilizaceMykénská civilizace se začíná rozrůstat na pevnině Řecka v období po úpadku civilizace Minójské. Centrem Mykénské civilizace byl městský stát – Mykén.  Těchto městských států existovalo více a také již mezi sebou bojovali. Civilizace se vyznačovala produkcí tkaných látek ze lnu a hlavně výrobou zlatých šperků. Do této doby patří také trojská válka, nebo příběh o králi Oidipovi z Théb. Mykénská civilizace zanikla ke konci 13. století př.n.l. , důvody nejsou přesně známy. V dalších letech mezi 1200 – 800 př.n.l. došlo k úpadku kultury a klesá počet obyvatel. Došlo k tomu hlavně díky nájezdníkům, kteří zotročili místní obyvatele.

 

 

 

 

 

 

Panthenon

Od 8. stol. př.n.l. Řekové znovu navazují kontakty s dalšími civilizacemi.  Začaly se opět vytvářet městské státy tzv. polis, kde vládlo vždy několik bohatých aristokratů, kteří byli vlastníky půdy. V této době se také často stávalo, že moc ve městě byla uchvácena jedním neurozeným mužem – tyranem, neboť obyvatelstvo nebylo spokojeno s vládou aristokratů.V 8 – 6.stol. př.n.l. se zakládali nové městské státy, rostl počet obyvatel. Tímto způsobem obsadili Řekové pobřeží Černého moře, jižní Itálii a Sicílii nebo dostali až do severní Afriky.  Ve stejné době vznikla také slavná místa určená všem řekům – svatyně v Delfách, pořádají se olympijské hry. Centrem městského státu byla opevněná akropolis, což bylo nejvyšší místo města s chrámy a poklady, kde se mohli obyvatelé v případě útoku ukrýt.

Helénští bojovníci

Z nově založených městských států se nakonec nejvýznamnějšími staly Atény a Sparta. Co se týče Atén zde vládla stále vláda aristokratů, i když i zde proběhl pokus o nastolení tyranie. V roce 594 byl nejvyšším představitelem města zvolen Solón, který dostal speciální pravomoci. Ten následně zrušil privilegia aristokratů a obyvatele rozdělil do 4 skupin dle bohatství.  Podle jejich zařazení se následně mohli podílet na vládě v Aténách. Počátkem 5 století př.n.l. se použil poprvé tzv. ostrakismus – každý občan Athén mohl na hliněnou střepinu napsat jméno občana, který dle jeho názoru škodí státu. Pokud jej takto označila většina z minimálně 6 tis. hlasujících, byl donucen odejít na 10 let do vyhnanství.

 

 

Městský stát Sparta měl centrum v oblasti Lakónie na JV Peloponéského ostrovu. Obyvatelé Sparty byly potomky Dórů, kteří podrobili místní obyvatele. Ti museli tomuto městskému státu odvádět stanovené dávky. Tito poddaní tzv. heilóti neměli žádná práva, nicméně jich bylo víc než Sparťanů. Proto ve Spartě byla zavedena vojenská pravidla a stálý trénink vojenských dovedností. Trénink chlapců začínal již od 7 let, kdy byly podrobeni tvrdému výcviku. Vláda tohoto vojenského státu byla velmi stabilní – Sparta si během 6. století podrobila většinu poloostrova a vytvořila tzv. Peloponéský spolek.

Zbytky paláce krále Xerxese

V 6. století se začala projevovat moc Perské říše. Perský král Dáreios se rozhodl zničit Atény a dobít celé Řecko. V roce 490 začaly řecko-perské války. Král Dáreios navrhl Spartě, aby napadli Atény z druhé strany. Sparta se však přidala na stranu Atén. V první slavné bitvě u Marathónu bojovali Atéňané v podstatě sami, ale díky vynikající taktice porazili perské vojsko. O 10 let to znovu zkusil Dáreiův syn Xerxes s mnohem silnější armádou.

Zde již do boje zasáhli také Sparťané, jejichž král Leonid spolu s 300 členy elitního spartského vojska zablokovali úzkou cestu přes hory. Díky zradě však byly nakonec pobiti a Peršané měli volné pole k útoku na Atény. Ty byly vypleněny a zničeny. Nicméně v následné nároční bitvě u Salaminy byli Peršané poraženi a Xerxes se stáhl do Persie. Sparťané jeho vojska ještě jednou porazili v bitvě u Platají v roce 479 př.n.l. a následně došlo k osvobození řeckých maloasijských měst Aténami.

Spartský bojovník

Osvobození Atény využili k založení tzv. Délského spolku, který sdržoval množství městských států a státečků a také loďstvo. Hlavním účelem byla obrana před Peršany, nicméně následně byl spíše využíván pro zavedení aténské hegemonie v oblasti. Pokladna spolku, která byla původně v Apollonově svatyni, byla přestěhováno do Atén.  Peníze z ní pak byly i přes odpor dalších členů, používány pro obnovu Atén. Největšího rozmachu zažili Atény v době vlády politika Perikla, který nechal obnovit komplex chrámů a opevnění. V době Perikla také město opět vzkvétá jak po kulturní stránce tak se vyvíjí i věda. Rozpínavost Atén však narazila na odpor Korintu, který sice patřil do spolku ale povolal si na pomoc Spartu.

Začala tzv. Peloponéská válka za účasti Atén a Sparty spolu s dalšími státy na straně buď jednoho nebo druhého. I přes převahu Atén na moři nakonec Sparta vyhrála i za cenu toho, že si půjčili peníze na loďstvo od Peršanů. Výsledkem války bylo rozpuštění spolku, Atény museli zrušit hradby a vydat své lodě. Do čela Atén byla dosazena vláda 30 tyranů a stejný model Sparta zavedla i v dalších městech. Roku 371 př.n.l. se nakrátko stalo nejsilnějším městem Théby, díky porážce Sparty u Leukrtry.

Do hry se začínají míchat Makedoňané, kteří za krále Filipa II. využili sporů mezi městskými státy a ve své zemi vybudoval silnou armádu, kterou začal zasahovat do dění v řeckých státech. V roce 339 král Filip II. vstoupil do středního Řecka a v bitvě u Chairóneie porazil Théby, Atény i další státy. Poté v Korintu přesvědčil zástupce městských států /kromě Sparty/, aby vytvořili tzv. Korintskou ligu. Řekové souhlasili s tím, že jim Makedoňané pomůžou v tažení proti Perské říši.  K realizaci se však již nedostal neboť byl zavražděn. Na trůn nastupuje jeho syn Alexandr Makedonský.

Alexandr Veliký

Alexandr po smrti svého otce potlačil vzpoury, které vznikly mezi řeckými státy a nastolil pořádek. Poté s 40 tisícovou armádou vyrazil do Malé Asie proti Persii. Po mnoha bitvách dobyl nejen Malou Asii ale i Sýrii, Palestinu a také Egypt, zde založil slavné město Alexandrii. Stal se nejslavnějším vojevůdcem své doby, Perskou říši zničil spolu s jejím hlavním městem Persepolis. Pokračoval dále do Indie a chtěl pokračovat dále, ale unavení vojáci si vynutili návrat do Mezopotánie, kde žil v Babylonu a kde také v roce 323 př.n.l. ve věku 33 let zemřel na nemoc.

Celé válečné tažení přispělo k dalšímu rozšíření řecké kultury a další doba se tak nazývá dobou helénismu. Po jeho smrti začal boj o následnictví, které nakonec říši rozdělilo na tři části: Ptolemaiovská říše v Egyptě, říše Seleukovců v Persii a Sýrii a říše Antigonovců v Malé Asiii a Makedonii. Řekové se osamostatnili.

Takto vzniklé říše začaly být ohrožovány mocí Římanů. Ti si v roce 168 podrobili Makedonii a dále přidali také Řecko, které se stalo jeho provincií Achaia. Roku 86 se Athény připojily ke vzpouře, která však nedopadla dobře a přišli o zbytky hradeb a nejcennější sochy. Roku 31 ještě proběhla u řeckých břehů bitva u mysu Actium, kde Octavianus zvítězil nad Marcem Antoniem a Kleopatrou a stal se tak prvním římským císařem.

Dalších cca 300 let bylo pro Řecké obdobím klidu, neboť římané řeckou kulturu obdivovali a přejímali většinu jejích prvků.Od 3. století s úpadkem moci Římské říše se novým náboženstvím stalo křesťanství. První adepty získal svatý Pavel v Řecku již v 1. století. Následně byla víra přijata také římskými císaři a tím se dále rozšiřovala. Římská říše se v roce 395 rozdělila na Západořímskou – ta byla zničena o 80 let později barbarskými kmeny ze severu a Východořímskou říši – neboli Byzantskou, která se udržela déle jak tisíc dalších let.

Athény zůstávají významým kulturním centrem do roku 529, kdy zde byzantský císař Justinián zakázal výuku klasické filosofie. Nadále ji nahradila křesťanská teologie. Na výsluní se dostává Konstantinopol, kde vzniká mnoho krásných kostelů např. Hagia Sophia. Největším úderem pro Byzanc byl útok v rámci křížových výprav, které organizovali křesťané ze západní Evropy.  První i druhá křížová výprava proběhla bez nějakých problémů. Nicméně se začalo ukazovat, že křižákům nejde jenom o to osvobodit svatá místa, ale také hledali bohatství, což znervózňovalo byzantské císaře, kteří jim umožňovali průchod svou zemí.

Křižácké výpravy

Při 4. křížové výpravě v roku 1204 byla křižáky dobita Konstantinopol, hlavně kvůli svému velkému bohatství. Dobité byzantské území si následně rozdělili na –  Latinské císařství, Soluňské království a Achájské knížectví. Začalo zavádění feudálních zvyklostí z Evropy. Byzantinci se stáhli do Malé Asie, kde založili tzv. Nikkajské císařství. V následujícím období se jim podařilo dobít zpět i Konstantinopol, nicméně říše již nebyla to co dříve, měla spoustu problémů.

Od 11. století pronikají na území Byzantské říše Turkové, kteří porazili v roce 1071 císaře a mohli tak pronikat dále do Malé Asie. Další dobívání byzantských území probíhá pod taktovkou kmene Osmanů, kteří postupně dobíjejí další území, včetně Řecka. V roce 1453 padlo hlavní město Konstantinopol, což umožnilo Osmanským Turkům ovládnout většinu území Řeků.  Největší rozkvět této říše bylo dosaženo za Sulejmana Nádherného /1520 – 66/, který dokonce ohrožoval Vídeň.  Pro přežití řeckého národa se v tomto období stali hory, kam se obyvatelé schovávali před nájezdy. Působili zde zbojnické skupiny, kteří bojovali proti Turkům. Zároveň docházelo také k povstáním v některých regionech.

Roku 1689 Tuci oblehli Vídeň, nicméně zároveň ztratili dočasně několik ostrovy ve válce s Benátskou republikou. Benátčané se opevnili v Aténské akropoli což následně při ostřelování způsobilo poškození slavného chrámu Parthenón, kde vybuchla uskladněná munice.

Osmanská říše

Mezi lety 1770- 1820 se řecká společnost začíná měnit na novořecký národ – národní obrození. Když Osmanská říše stále trvala, nedařilo se jí ani ve válkách ani v rámci vnitřního uspořádání, kde vládl chaos a krize. V druhé pol. 18. století se díky rozvoji řeckého námořního obchodu začali posilovat pozice starých řeckých rodů, které nyní působili v sultánových službách. Díky financím získali vliv na vládu a její rozhodování. Nespokojenost s Osmanskou říší stále rostla, začali se formovat tajné spolky, které připravovali převrat.

První jiskrou národně osvobozenecké revoluce byl ozbrojený konfilik v roce 1821 do které se dostal vůdce spolku Filiki Eterie, Alexandros Ypsilantis, když dokázal proniknout se skupinou ozbrojenců z Ruska do Moldavska, kde mu mělo Rusko poskytnout pomoc. Tam však nepřišla takže vše skončilo neúspěšně.

Za počátek tak bývá označováno až datum 25. března 1821, kdy vyzval patraský metropolita Germanos své souvěrce k boji a v klášteře na Peloponésu vyvěsil řeckou vlajku. Centrem odporu se stal poloostrov Peloponés k němu se následně přidali i Řekové z pevniny a ostrovů. Následná válka s Turky byla dlouhá a krvavá. Díky snaze o zřízení celonárodní státní moci bylo svoláno do Epidauru národní shromáždění na prosinec 1821, zde se schválila demokratická ústava. Nicméně velkým problémem byly názorové rozdíly vůdců různých sociálních vrstev, což přineslo také dvakrát občanskou válku.

Řecko- turecké války

Těchto vnitřních problémů chtěl využít sultán, který získával vojenskou převahu. Nicméně porážce zabránili velmoci – Anglie, Franci a Rusko, které sem v roce 1827 vyslali své lodě. Velmoci se přidali díky velké podpoře ze strany vlivných osob také z jejich vlastních zemí.  Velmoci se nakonec domluvili na mezinárodní úrovni o řecké otázce, následně podepsali také smlouvu s Tureckem.  Země získala nezávislost pod ochranou tří velmocí. Její trůn nabídli synovi barovského krále Otovi. Území Řecka však nebylo kompletní zahrnovalo pouze část dnešní rozlohy.

Král Oto si přivedl velkou skupinu krajanů, kterým svěřil důležité úřady, což mu přineslo nepopulárnost. V roce 1843 na základě demonstrací byl král přinucen svolat národní shromáždění, kde se schválila nová ústava. Zároveň byly z vedení země vyřazeni jeho krajani.  Hlavním mottem shromáždění bylo sjednocení Řeků do jednoho státu s hlavním městem Konstantinopolí. Toto se však nepodařilo prosadit. Roku 1862 byl král sesazen a na trůn se dostal dánský princ Jiří I., který založil glücksburskou dynastii. Jelikož šlo o kandidáta Velké Británie, ta následně Řecku vrátila Jónské ostrovy.  O další 2 roky později byla přijata nová ústava, která omezovala královské pravomoci. V tomto období také dochází k dalšímu rozvoji Řecka – staví se nové silnice, železnice, obchodní loďstvo a Korintský průplav.

Roku 1866 vypuklo na Krétě povstání proti turecké nadvládě, to bylo však potlačeno. Nicméně se za 12 let opakovala s využitím rusko-turecké války, která zrovna probíhala. Osmanská říše zde o něco couvla a rozšířila práva křesťanů n Krétě. Při dalším povstání roku 1897  vypukla řecko-turecká válka, zde však již Řekové opět utrpěli porážku, která měla těžké dopady na rozvoj Řecka.

Eleftherios Venizelos

V roce 1908 se Krétě konečně podařilo provést sjednocení s Řeckem pod taktovkou liberálního politika Eleftheriose Venizelose, který se stal významnou osobou.  Roku 1912 vypukla první balkánská válka Řecka, Srbska, Černé Hory a Bulharska proti Turecku. Turecko bylo poraženo, nicméně se vítězové nedokázali shodnout na rozdělení kořisti, takže vypukla další válka proti Bulharsku.  Řecko si však postupně připojovalo další své části ke svému území. V tomto roce byl také zavražděn král Jiří I. a na jeho místo nastoupil jeho syn Konstantin. Ten se orientoval v rámci 1.světové války spíše na neutralitu s proněmeckou orientací.

Řecký ministerský předseda naopak chtěl pomoci druhé straně, takže opět dochází k rozkolu v rámci vlády Řecka.  Roku 1917 se král pod nátlakem Dohody vzdal trůnu a emigroval. Na trůn usedá jeho druhý syn Alexandr, který již nemá problém se vstupem Řecka do války. Po ukončení 1.světové války Řeci dostali zpět západní Thrákii, italské Dodekanéské ostrovy a další turecká území.

I když se Řecko snažilo znovu zabrat území, které odpovídalo původní byzantské říši, narazili na odpor turků pod vedením Mustafy Kemala, který je nakonec vytlačil z Malé Asie a ukončil jejich snahu o zabrání dalších území. Zároveň byl v roce 1923 dojednán odchod řeckého obyvatelstva z území Turecka a tureckého z Řecka. Jednalo se o 1,5 milionů řeckých uprchlíků z Turecka, které způsobili zemi další ekonomické a sociální problémy.

Ioannis Metaxas

V dalších letech pokračovali další vojenské převraty a puče v rámci nichž byla v roce 1924 také sesazena glücksburská dynastie a vyhlášena republika.  I když se podařilo zmírnit nestabilitu země v důsledku příchodu velké světové hospodářské krize se opět celkový vývoj země pozastavil. V roce 1933 byl ve volbách poražen ministerský předseda Venizelos monarchistickou Lidovou stranou, která chtěla znovu nastolit monarchii. To se jim podařilo a  na trůn se vrací Jiří II., zároveň se do čela dostává předák Ioannis Metaxas, který se stal ministerským předsedou s výjimečnými pravomocemi.

V podstatě tak od roku 1936 – 1941 vládl jako despota s podobnými praktikami jako byly uplatňovány ve fašistických státech /cenzura, tajná policie,../. Nicméně se proslavil tím, že odmítl ultimátum, které Řecku předložil Benito Mussolini v roce 1940 a rozhodl vzdorovat fašistické agresi.

Následně se Řekům podařilo odrazit zpět italské vojsko, které přišlo od severu. Zároveň do Řecka přišli na pomoc spojenci z Británie. Nicméně v okamžiku, kdy se Italové spojili s Hitlerem bylo Řecko poraženo.  Král Jiří II. se uchýlil do exilu v Egyptě. Řecko okupovali vítězové – Itálie, Německo a Bulharsko, kteří také na tomto území řešili židovskou otázku.

Hnutí odporu se formovalo hlavně v horských oblastech, bohužel však nebyly mezi sebou jednotné takže bojovali i mezi sebou. Šlo o dva tábory – komunisté a monarchisté, kteří pokračovali v boji v rámci občanské války i po roce 1944, kdy byly fašisté vytlačeni ze země.  Aby nedošlo k rozšíření komunismu, zapojili se také Spojené státy, které pomohli monarchii, která tak bylo znovu nastolena roku 1946, král Jiří II. se vrátil. Komunismus byl postaven mimo zákon. Země občanskou válkou dost utrpěla a hodně lidí tak odcházelo za lepší budoucností do USA, Kanady a jiných západních států.

Georgose Papadopoulos

I přes částečnou obnovu v 50 letech 19.století bylo Řecko stále chudou zemí.  Mluvíme zde o období tzv. řízené demokracie. Roku 1951 vstoupili od NATO a následně zde mohli Američané zřídit své vojenské základny. Další roky byly opět dobou nepokojů na politické scéně. Roku 1967 došlo pod vedením Georgose Papadopoulose k vojenskému puči, který se podařil a dalších 6 let vládla diktatura. Diktatura se vyznačovala hodně drsnou politikou vůči svým občanům /mučení, uvěznění/. Roku 1972 Papadopoulos vyhlásil republiku s ním včele jako prezidentem.

Armáda následně povolala z exilu Konstantina Karamlise, aby se ujal vlády v Řecku  v rámci nové strany Nová demokracie, kdy se snažil vše dát dohromady. Podařilo se mu také 1.1.1981 přivést Řecko do Evropského společenství. Bohužel ve stejném roce prohrál volby a do čela se dostala strana PASOK pod vedením Andrease Papandreua, která slibovala rozsáhlé sociální změny.

Většina slíbených věcí se ani po 7 letech nepodařila prosadit. Řecku se také díky rozsáhlým reformám podařilo připojit k Euru v roce 2002. Tehdy bohužel nikdo netušil, že to bude mít další negativní důsledky na celé Evropské společenství.  Řecko se stále více zadlužovalo ale navenek vykazovalo jiné údaje, toto pokračovalo až do roku 2010, kdy státnímu bankrotu zabránila pouze obrovská pomoc MMF a zemí eurozóny.  Následuje období tvrdých úsporných opatření, které stále pokračuje.

V současné době je rozloha Řecka cca 32 tisíc km2 + mu patří 400 tisíc km2 teritoriálních vod. Hlavní město Řecka jsou Athény a státní zřízení je parlamentní republika.

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

„Kdy se nudíme lépe než v kruhu rodiny?“ Oscar Wilde